Rozhovor s Janem Šedivým

V rozhovoru s šéftrenérem české o-reprezentace Janem Šedivým jsme probrali výsledky právě proběhlého světového šampionátu a také další věci týkající se české reprezentace.

Krátké hodnocení právě proběhlého mistrovství světa jsi provedl v televizi hned po skončení MS. Zkus shrnout celkový dojem z výsledků české reprezentace na tomto šampionátu.
Mé pocity jsou asi takové, že na MS budu vzpomínat bez nějakých emocí z výsledků. A to v pozitivním i negativním smyslu. Kromě mužského longu jsme nepropadli, ve většině závodů jsme běhali za světovou špičkou, ale zase před dalšími slabšími zeměmi, a tak nějak jsme splnili papírové předpoklady (pokud vezmeme do úvahy formu našeho týmu před MS). Na druhou stranu mě spousta věcí potěšila – výkony všech kluků na middlu, v podstatě bez chyby pro nás nejsou standard, urputný a náročný boj holek na longu, technická dovednost juniorů, a nakonec i docela nervák ve štafetách holek do poslední chvíle těsně za medailí. Máme na to běhat lepší výsledky a měli bychom celou filosofii týmu postupně posouvat k tomu, že nechceme jezdit na MS jako komparz. Na druhou stranu musíme být realisté a neočekávat od sebe víc, než je v danou chvíli možné, protože jinak by nám naše činnost nepřinášela žádné uspokojení, a to by také nebylo dobré.

Umístění štafet potěšilo. Ženy v boji o medaili, muži bez nejlepšího závodníka těsně za velkou bednou. Co na to říci?
Holky běžely skvěle. To, že porazily domácí Finky, je určitě známka vysoké kvality. Nemyslím si, že by jim bylo co vytknout. Z odstupem času mám ale pocit, že reálně to k medaili zase tak blízko nebylo, snad jen pokud by běžely všechny holky úplně dokonale, což je v orienťáku téměř nemožné, nebo pokud by selhal nějaký favorit, jako v mužích Švédi.
U kluků jsme měli do poslední chvíle problémy se sestavou, a to nejen kvůli longu. Papírově jsme měli na 6. místo (za letos výbornou Francií), ale kluci nepodali ideální výkony a po chybách je to mimo náš cíl – TOP 6.
Na to, abychom měli cíl medaile, bychom museli dokázat konkurovat nejlepším týmům fyzicky, nebo předpokládat nějakou změnu ve stavbě tratí štafet, které jsou v posledních letech dělané jednodušším způsobem pro TV.

Naše ambice v individuálních závodech asi byly vyšší než jen druhá půlka druhé desítky. Naše největší opory Tomáš Křivda a Terka Rauturier se nepotkaly s tou nejlepší formou. Máš na to nějaké vysvětlení, nějaká chyba v přípravě?
U Tomáše jsme ještě na začátku června nevěděli, zda vůbec MS poběží. I když se nakonec dokázal připravit, tak byl jeho dvouměsíční tréninkový výpadek způsobený zraněním dost znát. Výkony na Světovém poháru v Idre byly sice pozitivní, ale nakonec se ukázaly možná jako „falešná forma“. Tomáš navíc prodělal v průběhu MS nemoc a upřímně jeho nasazení do longu nebylo asi nejšťastnější rozhodnutí. Takže nakonec to 16. místo z middlu, které není mimochodem vůbec špatné, je asi maximum očekávatelného. Škodou pak bylo, že Tomáš nemohl pomoci štafetě alespoň na velkou bednu. 
U Terezy je to částečně podobné jako u Tomáše, na jaře jí značně limitovalo obnovené zranění z minulé sezóny, takže ani ona neměla dokonalou přípravu. Z toho pohledu jsou dvě 16. místa z individuálů na MS ve Skandinávii určitě solidní výsledek.

Naopak se velmi dařilo oběma závodníkům v juniorském věku Lucii Dittrichové a Danu Bolehovskému, kteří se na severu tak dlouho nepřipravovali. Jak hodnotíš jejich vystoupení?
Lucka zaběhla skvělou kvalifikaci middlu. Ve finále jsem se upřímně dopředu obával, že ta kombinace mentálního nastavení v terénu, kde nic neodběhala, a tlaku na rychlost v mistrovském závodě bude hodně riziková a bohužel to dopadlo jednou větší chybou. I s ní ale nakonec ještě celkem solidním místem ve 3. desítce. Štafety pak zaběhla Lucka fantasticky, klobouk dolů.
Dan, myslím všem na middlu, jak na kvalifikaci, tak ve finále předvedl, jak precizní přístup k navigaci má. I když byl hodně zklamaný, že ho porazili ve finále ostatní Češi, tak se určitě nemá za co stydět. Ve štafetách tam chybělo asi trochu zkušeností, a snad i pokory k terénu, který byl místně přeci jen v daném počasí záludnější, než z mapy vypadal.

Co chybí našim nejlepším, aby pronikli do úplné světové špičky?
Pokud se budeme bavit přímo o proběhlém MS, tak jednoznačně kondiční posun. Orientační běh může v TV někdy dost klamat, ale světová špička dnes umí běhat třeba v klucích 10 km hluboko pod 30 minut. Pokud se chceme bavit o medaili na longu, tak bych se nebál říci, že pokud nemá někdo maratonskou kapacitu 2:15 s tím, že umí běhat doslova po kamenech (a je mu to bližší než asfalt), tak nemůže o medaili snít, to je realita, která ale není vidět. Pak se ale zase budeme bavit o tom, jestli bychom takové závodníky dokázali udržet u OB a nepřeběhli by nám k atletice.

Na medaili z MS čekáme 12 let. Kdy se jí dočkáme?
Upřímně nevím. Kromě TOP4 zemí (Skandinávie + Švýcarsko) neměla jiná země medaili na MS/ME od našeho úspěchu holek v Estonsku.
Pokud se něco zásadně nezmění, ve smyslu že by se například začalo běhat ve výrazně technicky náročnějších terénech, nebo by špička přestala tak fyzicky dominovat (ti nejlepší skončili a nikdo je nenahradil), tak teď výhledově nevidím šanci, že bychom jeli na MS s tím, že odjet bez medaile by byl neúspěch. Pokud to vztáhnu přímo na MS ve Finsku, tak tam jsme v dané formě neměli nikoho, kdo by dokázal medailové výsledky jen „uviset“. A pokud bych měl být ještě tvrdší, tak by asi nebylo úplně příjemné vidět, kolik kluků (z celé ČR) by dokázalo jen vůbec odstínovat třeba Tove na longu… Na druhou stranu to byla situace teď, v OB se vše mění dle disciplín a terénu a za rok v Itálii nebo za dva v Maďarsku může být situace jiná, jsem v tomhle směru optimista.
Takže abych neskončil tuhle otázku úplně pesimisticky, jsme přeci jen venkovní sport, kde se může stát cokoliv. I když nemáte v týmu favority na medaili, tak i závodníci s kapacitou až TOP15 mají šanci občas udělat medaili, nejen ve štafetách, ale i individuálech, a třeba loni před MS v Edinburghu jsem v ní hodně věřil, ale bohužel to nedopadlo.

Neškodí světovému orienťáku, že je na čele výsledkových listin obdobná situace jako v biatlonu či běžeckém lyžování, tj. závodníci několika málo států (Norsko, Švédsko, Švýcarsko) a pak ti další?
Obdobnou situaci vidíme ale třeba i u florbalu, v hokeji atd. a stejně ty sporty, pokud je máme rádi, sledujeme. Nikdo nečeká, že Tour de Ski vyhraje Maďar, prostě tam média/TV musí pro diváky najít jiný příběh… Větší problém je za mě výkonnostní rozdíl už třeba v TOP6 ve štafetách. Že se v TV bude čekat na 6. štafetu ještě 14 minut už se špatně vysvětluje a není to dobrá vizitka sportu. Z mého pohledu tohle IOF doteď trestuhodně vůbec neřešila a následky neseme už teď a budou se dlouho odstraňovat. Startovné na závodě Světového poháru činí klidně třetinu, nebo i skoro polovinu našeho budgetu na akci (bavíme se o nižších stech tisíc) a pro menší země je logicky problém objíždět tyto akce (a spirála se rozjíždí).
Finanční zázemí hraje ale roli nejen na úrovni národních týmu, ale i klubů a třeba rodin. Na nominační závody Švýcarů pro MS přijelo do Finska 29 mužů a 20 žen – na vlastní náklady, to je ale jen úplná špička ledovce toho, co by se dalo nazývat finanční zázemím. To ale samo o sobě také výsledky neudělá, což je příklad třeba Rakouska.  
Další věcí je, že v nejlepších o-zemích lze provozovat ten daný sport daleko jednodušeji – jako když si norský biatlonista zajede v Oslu metrem zatrénovat na Holmenkollen (a je pryč 2 hodiny), tak náš biatlonista musí za sněhem klidně 6 hodin do Alp a přeruší tím veškerý život doma (sociální vazby, práci, rodinu). Trochu podobně je to ale i s tréninkem pro mezinárodní lesní orienťák, těch terénů, kde by se na něj dalo trénovat, prostě moc nemáme a musíme hodně cestovat. To ještě špička zvládne, ale druhý sled už pak moc ne…

Během necelých dvou měsíců čekají naši reprezentaci další dvě velmi důležité mezinárodní akce. Word Games v Číně a ME ve sprintových disciplínách v Belgii. S jakými ambicemi na tyto akce pojedeme?
Světové hry nejsou výrazně zajímavé pro severské země, a tak je zde určitě šanci bojovat o medaile. Uvidíme, kdo bude ve finále na startu, i tak ale chceme přivézt nějakou medaili, a je to náš jasný cíl.
Mistrovství Evropy v Belgii bude zcela jiný oříšek. Těžko teď předvídat, jak na tom budou fyzicky nejen naše opory ze Světových her, ale i zbytek týmu po první polovině roku, která se odehrála převážně v lese. Na přepnutí do města není ani 6 týdnu (pokud počítáme s pauzou po MS). V Belgii to může být sice místy zajímavé, ale celkové vyznění bude nakonec spíše hodně fyzické.
Po posledním ME v Itálii víme, že jen na postup do finále je potřeba extrémně vysoká výkonnost (ztráty nad 20 sekund v kvalifikaci nemusí stačit), tzn. je nutné přijet v dobré běžecké formě, jinak účast nemá moc smysl. Pokud bych to měl vyjádřit atleticky na našem testu na 3 km, tak 10:30 je hraniční čas na postup u holek a 8:40 u kluků.
Jak je v lesních disciplínách přílišná fixace na atletický trénink zejména pro severské terény až kontraproduktivní, tak ve sprintu je to spíše naopak. Určitou provázanost tam ukazují třeba Briti, kde je tradičně vysoká úroveň vytrvalců, tréninkové skupiny se prolínají s atletickými a mají opravdu vysokou výkonost (a asi i kvalitu trenérů). Výhodou obrovské konkurence je pak i to, že se orienťáci nesnaží prorazit v atletice, ale 100 % se soustředí na OB.

Les a sprint. Dělení sezóny se stále více rýsuje, půl roku se běhá v lese, další půlrok po městech a parcích. Oddělují se lesní a sprintoví závodníci?
Kromě světových špiček typu Fosser, Abersold nebo Alexandersson, díky kterým si většina lidí myslí, že v těch disciplínách není velký rozdíl, je tam dnes už celá řada závodníků, která se připravuje čistě na sprint nebo les, a ta výhoda je u nich výrazná. Rozdělení lesa a sprintu na šampionátech stále není „roky“ (první samostatné MS bylo teprve před 3 lety) a ty pomyslné nůžky se rozevírají postupně. Zejména v mužích (a zase u těch finančně silných zemí) je ten „druhý sled“ se zaměřením na jednu disciplínu extrémně silný. Nejvýraznějším příkladem může být Fin Heikkila, který vynechal letošní domácí lesní MS, v přípravě hodně využívá nadmořskou výšku (na což „obojetní“ závodníci nemají zdaleka tolik času), 10 km umí za 28 minut a za mě by asi bylo překvapením, pokud by na ME nebral medaili…

A na závěr jedna koncepční otázka. Řadu let jsme úspěšní v dorostu, minimálně poslední tři roky jsme úspěšní v juniorských kategoriích. Řada závodníků se ale po přechodu do dospělých přestává vrcholovému OB věnovat. Chybí závodníkům podmínky, nebo ty podmínky, které jim kluby a svaz dávají, závodníci z jiných důvodů nevyužívají?
Tohle bohužel není téma, na které se dá odpovědět jednou větou nebo dokonce jednou stranou textu. Pokud bych se měl jen lehce k něčemu nechat strhnout, tak bych asi začal hned tím úvodem otázky – úspěchem dorostenců a juniorů. V naší „pomyslné hierarchii“ jsou tyto mládežnické akce extrémně vysoko položené a úspěch na nich je výše než třeba pódium na Světovém poháru. Je pak zcela přirozené, že závodníci po úspěchu na juniorském „splní cíl“ a jdou se věnovat něčemu jinému (kariéře/škole). I v o-vyspělých zemích mají s přechodem do dospělých problémy (a řešil jsem to teď zrovna krátce s manažerem finského týmu), ale oni tolik nepodporují dorostenecké a juniorské akce (např. junioři ve Finsku si téměř plně hradí sezónní náklady – 150 tis. Kč/rok, protože juniorská reprezentace ještě neznamená jasnou perspektivu pro dospělou). Druhou metrikou (třeba zrovna oproti Finsku) by ale mohla být i kvantita – z 20 motivovaných juniorek posledním rokem určitě všechny neskončí, u nás už tam míváme maximálně jednotky trénujících holek. Dále pak, a nechci to natahovat, se můžeme podívat třeba na to, jak u nás fungují kluby v dospělých. Kolik máme alespoň poloprofesionálních klubů srovnatelných se skandinávskými (které se připravují na 10milu/Jukolu)? Kolikátý by byl náš nejlepší a třeba 10. nejlepší klub v pomyslném evropském žebříčku klubů? (moc velký úspěch bych neočekával). Pokud bychom měli v každém větším městě několik klubů typu ZBM v dobách největší slávy, určitě by to přispělo k další motivaci závodníků nekončit.
Ale rozdílem (a tím už končím) oproti zemím, kterým bychom chtěli konkurovat, je pak i třeba v našem celospolečenském tlaku na studium VŠ okamžitě po maturitě. Ve Skandinávii není standard jít po maturitě ihned na vysokou školu. Někdo jí studuje klidně až po třicítce a někdo vůbec, což je pro běžného českého orienťáka (a jeho rodiče) zcela nemyslitelné. Některé věci nezměníme, ale třeba „lobbování sportů“, aby nejen olympijští medailisté měli na našich VŠ kompromisy alespoň v docházce, by našim závodníkům dost pomohlo. 
Ale abych neskončil úplně pesimisticky. Nebylo by dobré podlehnout nějakému tlaku a začít dělat radikální řešení (která jsou dnes např. v politice populární), typu že kompletně něco zrušíme, budeme stavět jen mladé nebo zkušené, sebereme všechny peníze, nebo zase vše zaplatíme. Myslím, že máme odzkoušeno, že tyhle extrémy fungují, jen pokud je opravdu úplně všechno špatně.
Věřím tomu, že cesta nastavování jednotné filosofie od dorostu, úprava drobných dílčích koncepčních kroků může postupně přinést výsledky a pokud budeme v ČR dělat OB v takové kvalitě jako poslední roky, je velká šance, že se postupně třeba Švýcarům hodně přiblížíme nebo i vyrovnáme.

Děkujeme za rozhovor.