Dva světové týdny očima českých nadějí
Lucie Dittrichová
Závodnice z ‚Hanáckých Athén‘ uzavřela svá představení na juniorských šampionátech trojicí medailí – zlatem se sprintovou štafetou a dvojicí bronzů ze sprintu a krátké trati. Doplnila tak svou obdivuhodnou sbírku z předchozích JMS v Rumunsku a na domácí půdě v Plzni a nyní se může pyšnit medailí z každé disciplíny, z middlu dokonce kompletní sbírkou zlato-stříbro-bronz. Na MS pak předvedla úctyhodné výkony v obou disciplínách, kde nastoupila – z kvalifikace krátké trati postoupila s přehledem ze 3. příčky a ve finále brala krásné 28. místo, na štafetách pak zaběhla naprosto famózně, stáhla dvě příčky a udržela Česko v boji o nejvyšší pozice. Na domácí půdě tahle vždy usměvavá závodnice reprezentuje svou rodnou Kroměříž. A to už i ve štafetách – ještě nedávno skoro zapomenutý klub, avšak letos už si připsaly například vítězství v závodě ČPŠ.
Jaké pro Tebe bylo být dva týdny po sobě v závodním nasazení? Jak jsi to zvládla fyzicky (regenerace, únava) a jak psychicky? Povedlo se Ti udržet koncentraci na všechny závody?
Já jsem to asi nějak vyloženě nevnímala, když jsem byla na JWOCu, soustředila jsem se jenom na ten JWOC, a pak potom jsem tak automaticky přepla na MS. Takhle jsem to moc nevnímala, že to jsou dva týdny závodění. Psychicky jsem takový docela pohodář, takže to bylo v pohodě. Fyzicky jsem se trochu bála, jestli toho nebude už moc po JWOCu. Ale možná kvůli tomu, že jsem neběžela závěrečné štafety, tak i to byl den volna navíc, což možná pomohlo. A na WOCu jsem běžela jen middle a pak měla dva dny volna do štafet, tak to fyzicky nebyl takový záhul.
Kdy ses dozvěděla, že pojedeš na oba šampionáty?
To bylo hned po nominačkách v Jakuszycích a Harrachově, které se mi povedly. Tak to byl takový první nástřel, že mě bude čekat obojí. Právě jsem se nominovala i na klásu, ale to jsme po konzultaci se Šéďou usoudili, že by nebylo úplně vhodné.
Jak jsi přizpůsobila trénink cestou k dvěma vrcholným akcím?
To jsem nějak výrazně neměnila, prostě takové klasické vyladění formy. A mapová příprava…snažila jsem se koukat na staré mapy a trochu si tam vymýšlet koncepty tratí. Ale vzhledem k tomu, že se do poslední chvíle nevědělo, kde budou karantény a podobně, mohl člověk fakt jen kalkulovat. Vyloženě vytváření regulérních postupů a tak, to bylo až ty dva dny před závodem.
Jaká byla vůbec cesta z JMS rovnou na MS? Proběhlo všechno hladce?
No bylo to docela hektické, ještě se to umocnilo tím, že nám dva dny předem zrušili let a celé se to pokazilo. Tak jsme museli hodně složitě shánět něco náhradního, nakonec jsme museli letět o den později, z Prahy místo z Mnichova a letěli jsme až večer. V Helsinkách jsme nakonec byli až v půl 11 večer, s dalšími čtyřmi hodinami cesty na ubytko, takže jsme přijeli někdy kolem třetí hodiny ráno. Ale nějak jsme to zvládli.
Jak šla adaptace na úplně jiný terén – z italského podhůří na sever?
Já jsem z toho Finska měla trochu respekt, protože jsem tam ještě nikdy předtím nebyla. Tak to bylo takové moje poprvé a rovnou MS. Moc dnů před závod taky nebylo. Ale měla jsem instrukce, že to je prostě Skandinávie a nemám v tom hledat žádnou vědu. Takže jsem se na to nějak naladila a stihli jsme dva tréninky před samotnými závody, tak jsem se to snažila nějak pochopit – styl mapování a tak. A asi se to docela povedlo (úsměv). Člověk musel být trochu víc precizní – v Itálii to bylo víc běžecké, technické moc ne. A ve Finsku už to bylo fakt o tom pohlídat si tu mapu, musel na ní být 100 % fokus.
Jaké to je běžet na WOCu jako nejmladší, proti závodnicím, co už třeba v dospělých běhají dlouho?
Jo, vůbec jsem nevěděla, co od toho čekat. Tak jsem do toho šla s tím, že ostatní jsou prostě lepší a já do toho zkusím dát všechno a uvidím, na co to bude stačit. Měla jsem z toho docela respekt, že dostanu hodně, ale prostě jsem se snažila to neřešit. Ale bylo to skvělý, porovnat se s ostatníma a zjistit, jak na tom člověk je.
Kterého svého výsledku z obou šampionátů si vážíš nejvíc?
Samozřejmě všech medailí z JWOCu – zlata se sprintovkou i bronzů z middlu a sprintu. To asi nejvíc. Ale taky beru jako mega úspěch, že jsem se vůbec dostala z kvalifikace middlu do finále. No a samozřejmě štafety s holkama!
A jaký závod ti přišel nejhezčí, nejvíc tě bavil?
Tyjo.. já nevím. Dost mě bavil sprint a sprintovky na JWOCu – sprintovky byly kontaktní, sprint byl takový hravý. A pak štafety na WOCu, ty byly taky ne tak těžké mapově, ale byla to sranda, potkávat ty top orienťačky a porovnat se s nimi.
Jak bys porovnala atmosféru na obou šampionátech?
Ta byla dost podobná. Možná tím, že na JWOCu bylo jednoznačně víc Čechů, takže jsme se tam potkávali se známými. Na WOCu bylo taky fakt hodně lidí, ale spíš jako kdyby těch domácích – Fini, Švédi, a tak. Ale neřekla bych, že tam byl výrazný rozdíl, i ten JWOC měl dobrou diváckou atmosféru.
Byla jsi před startem na MS ve Finsku víc nervózní?
Musím říct, že trochu nervózní jsem byla. Ale tak nějak bych neřekla víc, spíš jsem byla tak naladěná, že hele, já jsem tady vlastně poprvý a mně o nic moc nejde a hlavně jsem si to chtěla užít.
Co máš v plánu teď, máš před sebou ještě nějaký další “vrchol sezony”?
Teďka jsem potřebovala hlavně volno, tak si užívám chvilku klidu. Čeká mě O-Ringen, tam se pokusím něco zaběhnout. A takový další ‘cíl’, chci jet na K.O. sprint (ale nominační dráhu na ME vynechám, to ještě můj cíl teďka není). A to je z prázdnin všechno. Pak samozřejmě podzimní sezóna, ale to se uvidí.
Daniel Bolehovský
Rodák z Podkrkonoší žijící v Praze a bezpochyby nejúspěšnější závodník českého týmu na letošním JWOCu se dvěma zlatými a dvěma bronzovými medailemi – včetně vysněného titulu mistra světa z klasické trati. Na juniorských šampionátech jste ho mohli vidět už jako dorostence, poprvé se představil v Portugalsku v roce 2022, mimo jiné také vybojoval zlato se štafetou v Rumunsku a bronz na klasické trati v Plzni. Z dospělého MS si odvezl krásné 21. místo z middlu a na finiši zajistil české štafetě výbornou 7. příčku. V Čechách ho od letoška můžete potkat v dresu Pragovky a ve výsledcích hledat zásadně vepředu, na kontě má už i stříbrnou medaili z klasiky mezi muži a vítězství v závodě Českého poháru – kdo by se také divil, když má zatím tenhle rok naběháno víc než Kasper Fosser.
Jaké pro Tebe bylo být dva týdny po sobě v závodním nasazení? Jak jsi to zvládl fyzicky (regenerace, únava) a jak psychicky? Povedlo se Ti udržet koncentraci na všechny závody?
Bylo to dost náročné. Juniorský šampionát je sám o sobě hodně těžký: čekalo nás pět závodů v šesti dnech, a letos v Itálii mi to kvůli velkému horku přišlo ještě náročnější. Mezi JMS a MS jsem měl jen čtyři dny, přičemž dva z nich jsem strávil cestováním kvůli nešťastně vyřešené logistice. I přesto jsem se cítil na kvalifikaci dobře, hlavně díky mnohem příjemnějšímu počasí. Ve finále to už bylo trochu horší, ale i tak jsem podle mě předvedl docela slušný výkon. To už jsem ale ze sebe vydoloval poslední zbytky sil. I když jsem měl dva volné dny před štafetami, závody jsem zakončil dost slabým výkonem – fyzicky jsem byl úplně vyždímaný a psychicky jsem už nedokázal přepnout zpět do závodního módu. Ale co jsem mohl čekat – byl to osmý závod ve čtrnácti dnech.
Kdy ses dozvěděl, že pojedeš na oba šampionáty?
O nominaci jsem se dozvěděl hned první den nominaček, když jsem si stabilním výkonem vybojoval vítězství na middlu, a tím i přímou nominaci na seniorské mistrovství.
Kterého svého výsledku z obou šampionátů si vážíš nejvíc?
Nejdůležitějším výsledkem je pro mě bezpochyby vítězství na klasické trati v Itálii. Vyhrát právě tento závod byl můj cíl už delší dobu a udělal jsem pro to maximum. Právě klasiku považuji za nejprestižnější disciplínu – je při ní potřeba ukázat hned několik dovedností. Umět pracovat s rychlostí – někdy je postup dlouhý, jindy kratší a techničtější, kde je nutné zpomalit, je důležité zvládnout tyto pasáže a neztratit zbytečně, a pak je zase potřeba vybrat správně dlouhé volby a být na nich rychlý. Je to taky nejdelší trať, takže nejde jen „napálit to“ od začátku, ale musí se správně rozvrhnout síly. Mně se tohle všechno v Itálii povedlo a i přes drobné chyby v závěru jsem si takhle splnil sen.
Jak bys porovnal atmosféru na obou šampionátech?
Tím, že byly oba šampionáty hned po sobě, měl jsem možnost je velmi dobře porovnat – a v mnoha ohledech to byl úplný kontrast. Na juniorském mistrovství se o nás Košík stará s maximální péčí: máme zajištěné jídlo, kvalitní ubytování a dostáváme podrobné informace ke všem důležitým věcem ohledně závodů. Naproti tomu na seniorském mistrovství je organizace postavená mnohem víc na samostatnosti – sami si nakupujeme, vaříme, plánujeme program i závodní taktiku.
Zatímco na juniorském šampionátu je program velmi nabitý a skoro není volný čas, ve Finsku závody zabraly vždy jen krátkou část dne a po zbytek času nebylo moc co dělat. Navíc jsme kvůli menšímu rozpočtu bydleli na dost nepříjemném místě nad autoservisem.
Pro závodníky v dospělém týmu je mistrovství světa úplně jiná záležitost než pro juniory – celý rok na něj směřují přípravu, hodně tomu obětují a podle výsledků se pak často rozhoduje o tom, jak bude vypadat jejich další sezóna. Je to pro ně velmi stresující, a i proto se každý hodně soustředí sám na sebe, což vytváří poměrně napjatou atmosféru.
Oproti tomu v juniorské reprezentaci to všichni berou spíš jako velké dobrodružství a závodění z radosti – byli jsme skutečný tým a byl to pro mě asi nejlepší týden, jaký jsem kdy zažil. Ve Finsku jsem naopak spíš odpočítával dny do návratu domů – pocitově to byl jeden z nejtěžších týdnů, co jsem kdy zažil.
Byl jsi před startem na MS ve Finsku víc nervózní?
Když porovnám nervozitu před klasikou na JMS a na MS, bylo to zhruba podobné. Největší strach jsem měl z kvalifikace – nepostoupit by byla ostuda. Věděl jsem, že postoupit půjde i s menšími chybami. Jedna část terénu ale vypadala extrémně technicky náročně a nevěděl jsem, co od ní čekat – právě z toho jsem byl nejvíc nervózní. Nakonec se tam opravdu šlo, ale dokázal jsem si to pohlídat a v pomalejším tempu, s velmi bezpečnými plány, jsem to oběhl bez chyby. Na druhý den jsem tak nabral trochu sebevědomí a už jsem do závodu šel s tím, že jdu opravdu závodit, ne jen to zvládnout.
Co máš v plánu teď a máš před sebou ještě nějaký další vrchol sezony?
V první řadě si chci pořádně odpočinout. Potom jedu zlepšit svou techniku do Švédska a Finska na šest týdnů, částečně se svým finským klubem. Tuto „tour“ zakončím finským mistrovstvím na klasice, což bude takové vyvrcholení tohoto dobrodružství. Pak mě čeká MČR na klasice, což bude můj poslední důležitý závod letos. Celkově už mě ale nic velkého nečeká – pro letošek mám splněno.
