Těžko v Jizerkách, lehko ve Vyšáku?
Reprezentace dospělých se poslední květnový víkend nacházela ve stavu unikátní schizofrenie – zatímco jedna část týmu bojovala o body do SP a nominaci na sprintové mistrovství světa v téměř dráhových kulisách švédských měst, většina ostatních se snažila úspěšně vyřešit a zdolat extrémní kamenná pole ve svazích Jizerských hor. Charakterově rozdílnější štace si lze už jen těžko představit.
Dvě odlišné tematické linky se na světové scéně stále více stávají realitou. „Všichni si to uvědomují. Přesto ani u top týmů zatím není úplně obvyklé dokázat v jednom termínu kvalitně pokrýt sprint i les a udržet obě ty linky paralelně aktivní. Dramaticky rostoucí kvalita startovního pole ve sprintech nás všechny nutí ke stále většímu jednostrannému zaměření v boji o každou vteřinu a lesní linka tak často jde ve sprintové části sezóny na reprezentační úrovni hodně stranou. Když jsem teď při svěťáku zmínil, že my paralelně jedeme i lesní kemp, kolegové uznale dávali pomyslný palec nahoru. I to je pro nás cenná zpětná vazba,“ líčí šéftrenér Jan Šedivý po návratu z výsledkově úspěšné sprintové mise ve Švédsku.
Doma v Jizerkách při dalším otevřeném kempu RD tentokrát o vteřiny rozhodně nešlo. To ostatně ukázalo už ono často vzpomínané finále krátké tratě při MS 2021, kde drsná příroda natáhla časové rozestupy v rámci světové špičky do nevídaných rozměrů – vždyť například dvacátý muž tehdy ztrácel na vítězného Matthiase Kyburze celých devět minut! Inu, ideální prostředí pro učení se z extrémů, které dokážou přesvědčivě obnažit silné a slabé stánky. Jak je na tom moje navigace za snížené viditelnosti? Dokážu mít jasnou představu i v kamenitém seběhu? Když musím mnohem víc skákat, nevadnu příliš brzy? A dokážu vůbec ty situace nějak spolehlivě vyřešit a neběhat tady jen na náhodu?
Jizerky jsou logicky výzva nejen pro závodníky, ale i pro mapaře. Pro MS 2021 však vznikly velmi spolehlivé mapy podle IOF normy, které navíc, zdá se, zatím příliš nestárnou a umožňují tak i v takovém extrémním prostředí trénovat s vědomím, že za drtivou většinu chyb si můžu jen já sám. Díky skvělé práci mapařů jsme tak mohli vcelku seriózně simulovat některé složitější balvanové situace ve vztahu k letnímu SP na Lipně.
A ačkoliv je Lipno jedním z leitmotivů letošní lesní přípravy, snažili jsme se v rámci kempu jako obvykle pokrýt i obecnější rozvojové cíle. Nechyběla tak vrstevnicovka, tentokrát navíc pro udržení rutin na patnáctce, cvičení v běhu na směr nebo paměťové postupy na jedno podívání. Ostatně, i v „pozápasovém“ rozboru jsme opět došli k tomu, že složité situace jsou často dobře řešitelné právě vědomým zapojením prostředků základní techniky, jako jsou vrstevnicový plán, směr, vzdálenost nebo dopředné plánování. Podmínkou je ale schopnost provést ty techniky v dostatečné kvalitě.
„Vím, že tyhle věci jako běh na směr a vrstevnice musím ještě hodně trénovat,“ připouští například Daniel Bolehovský, který přitom zjevně už teď dokáže tyto schopnosti extrémně účinně zapojit. „To je potřeba cvičit neustále,“ dodává lakonicky.
Ano, realitou je, že běhání převážně na oční kontakt přes množství objektů, proložené místy dopředným, ale neinformovaným během „někam do kolečka“ v takto náročném terénu často selhává. Podložka neumožňuje mapování za běhu, množství podobných kamenných objektů hrozí záměnou, snížená viditelnost zabrání jít na oči od objektu k objektu a každá nedůslednost znamená metry navíc, které v obtížně prostupném terénu nejde jen tak snadno atleticky doběhnout. Je to o hledání flow – dokázat nacházet taková řešení, která jsou navigačně jednoznačná a přitom mi umožní dívat se co nejméně do mapy a udržet co nejvyšší rychlost běhu. A to je umění mistrů.
Přitom nácvik základní techniky často podceňujeme, vnímáme ho jako doplněk, zpestření, extrém pro pobavení. Často to tak, bohužel, je – kriticky důležitá je forma daného cvičení. Připravit kvalitní fungující cvičení na základní techniku je často mnohem náročnější, než postavit běžnou komplexní trať. Cvičení má přirozeně donutit účastníky k maximálnímu využití dané techniky, ale zároveň by mělo být zvládnutelné běžnými schopnostmi lidské bytosti a nesvádět k riskování a běhu na náhodu, protože pak je efekt takového cvičení přesně opačný. Například běh na směr tak musí vždy svým nastavením reflektovat přirozenou odchylku, charakter terénu, viditelnost, nabízet záchytné zóny a vyloučit, že někde před kontrolou bude podobná situace. Z toho pohledu jsou třeba zde použité úzké koridory vedoucí od cesty k cestě dobře fungujícím řešením – koridor dává pouze informaci o překonávaných liniích, ale nijak neslouží (ani nemůže sloužit) k navigaci. Přičemž cílem by mělo být postupně bezpečně zvládnout tuto techniku v závodní rychlosti a dokázat ji pak v závodech účelově vědomě, a sebevědomě, využívat.
Lesní kemp Jiřetín pod Bukovou – odkazy:
#1 – Votvírák
#2 – Okruhy
#4 – Middle sešup
#5 – Směry
#6 – Masáky
Jsou terény, které ledabylost moc nevytrestají. A jsou terény, kde ledabyle běhat prostě nejde. V Ještědské oblasti jich je takových opravdu hodně, orienťácký pánbůh tady nešetřil. Má smysl sem jezdit trénovat. A pro všechny, kteří by to jednou rádi v OB na světové scéně někam dotáhli, by mohl dávat velký smysl třeba i společný projekt Českého orienťáku a Technické univerzity Liberec. Skloubení studia s podporou tréninkové skupiny a dlouhodobým tréninkem v takových náročných, ale zároveň nesmírně inspirativních terénech dává velkou šanci dál posouvat hranice svých možností i v dospělých.
Ale zpět do Jiřetína. Šest náročných fází je za námi, zbývá už jen to příjemné – proměnit je v pozitivní tréninkový efekt. „No, po těch sprintových měsících a státnicích to teď tady v Jizerkách byla docela nálož,“ připouští Jakub Chaloupský. Ví, že směrem k lesní sezóně bude v následujících týdnech potřeba obnovit kvalitní terénní základy. „Ale nejdřív se jede na ryby,“ naznačuje ještě, jakým konkrétním způsobem hodlá právě on proměnit absolvovanou zátěž v nárůst formy.
Foto: Pavlína Pecoldová
