Michal Prošek: Trénovat vlastní děti je oříšek, a ne vždy se ho podaří rozlousknout ku spokojenosti obou stran
Ahoj Pifi, oslovuju Tě jako trenéra vysočinského krajského centra talentované mládeže (což je obdoba SCM v jiných krajích) a trenéra Jihlavy. Jak ses k trénování dětí dostal?
K trénování dětí jsem se dostal skrze vlastní děti, když začaly chodit na kroužek orientačního běhu. V tu dobu ho vedli rodiče dětí, kteří úplně sami neměli zkušenost s orienťákem, ale i tak jsem byl rád, že to ve svém volném čase a zadarmo dělali. Trošku mi však vadil nesystematický a volný přístup. Začal jsem s těmi rodiči spolupracovat a postupně trénování jihlavských dětí převzal. Spousta těchto dětí začalo pravidelně z oblastních závodů vozit medaile a staly se členy vysočinského centra talentované mládeže (KCTM) a SCM, takže i zde jsem na žádost dosavadního šéfa KCTM Aleše Petráčka převzal trénování.
Jak dlouho se tedy tréninku dětí věnuješ a co Ti trénování přináší?
Samotnému trénování dětí se věnuji intenzivně něco málo přes deset let. Zatím jsem měl velké štěstí v tom, že mi na tréninky chodí děti, které to baví a trénovat chtějí, nikoliv že by tam chodily z donucení rodičů. Největší odměnou pro mě je to, když vidím, jak se děti fyzicky posouvají a zlepšují. Sleduji u dětí už několik let několik měřitelných metrik a jejich posuny jsou to, co žene dál je i mě. Dál mě neskutečně těší, že kdo k nám přišel, tréninkovou skupinu neopustil s tím, že by ho to nebavilo, a ba naopak ještě na „reference“ přivedl svého kamaráda. Takže z původních osmi svěřenců, se kterými jsem začínal, je nyní skupina čítající přes třicet dětí.
Trénuješ děti ve věku cca 10-16 let a přijde mi, že jsou děti docela motivované a chtějí běhat, snaží se a vzájemně mezi sebou soupeří. Máš problém je správně namotivovat?
Většina dětí se věkově pohybuje v rozmezí, co jsi uvedla, ale chodí k nám i děti, které jsou mnohem mladší. Nejmladšímu je nyní pouze 6 let. S jejich motivací zatím není problém, protože je běhání baví, mají tam skvělou partu, což považuji za hodně důležitý stmelovací a motivační prvek. Několik svěřenců vozí pravidelně ze všech závodů medaile, což vidím jako fajn motivaci pro ty nové a ostatní, protože vidí, že úspěch není daleko a že stačí na sobě pracovat jako ostatní. Soupeření – to je zajímavé téma – jelikož můj syn před rokem začal paralelně s orientačním během dělat výkonnostně ještě biatlon v Novém Městě na Moravě, tak mám tu možnost srovnat jejich a naši tréninkovou skupinu. A to byl pro mě důležitý moment, kdy jsem si začal uvědomovat a vážit jedné věci, kterou jsem doposud bral jako normální a samozřejmou. U našich dětí jsem nikdy nezaznamenal chování – i když na tréninku nebo na závodech dopadnou jakkoliv – že by jeden na druhého byly naštvaní. Jdou s pokorou tomu lepšímu zatleskat na vyhlášení, a dokonce společně mají nacvičený oddílový pokřik. Za toto jsem neskutečně rád, protože jak jsem poznamenal o něco výše, samozřejmé to bohužel není.
Jak jsi zmínil, trénuješ i své vlastní děti – jaké to je a je to spíš výhoda, nebo nevýhoda (pro obě zúčastněné strany)?
Trénovat vlastní děti je vždy velký oříšek, a ne vždy se ho podaří rozlousknout tak, aby obě strany byly spokojeny. U nás se to myslím vcelku podařilo, i když to má jeden úsměvný vedlejší efekt. Ale postupně – nechtěl jsem dětem vnucovat a podsouvat sport, který dělám od dětství a považuji ho za jeden z nejlepších sportů, ale dali jsme jim svobodnou volbu. Vyzkoušely postupně sporty, které chtěly (plavání, florbal, fotbal – podotýkám jejich nejhorší zkušenost, o které se nechci ani zmiňovat, basketbal, atletika) a přirozeným jejich výběrem skončily u orientačního běhu a nově i biatlonu. Myslím, že hodně pomáhá to, že se jim zatím na závodech daří umisťovat pravidelně na stupních a že je to pro ně motivace mě na trénincích poslouchat a dělat to, co jim říkám. Pokud se nad tím hlouběji zamyslím, tak si vlastně nepamatuji, že by někdy na tréninku před ostatními nebo o samotě projevily nějaké vzdorovité gesto. No ten vedlejší efekt? Ten je opravdu úsměvný, protože i doma mi říkají jménem jako na tréninku. Tati mě oslovily v životě jen asi dvakrát 😊.
Trénujete s dětmi i na dráze, v zimě máte dokonce tréninky na běžkách. To je skvělé pro rozvoj vytrvalosti, ale také všestrannosti. Jak to děti baví a máš pocit, že se zlepšují i díky tomu, že mají trénink takto pestrý?
Nedělám si iluze, že by všichni vydržely u orientačního běhu celý život, proto se je snažím do života připravovat i po stránce jiných sportů. Jednak je to dobrá forma alternativního tréninku, mají to více pestré než jen samotné běhání, ale hlavně nebudou jednostranně zaměření. Spousta rodičů to s povděkem kvituje a děti hodně podporují. Bez nich by to určitě nešlo. Přeci jen musí sehnat lyže na klasiku, bruslení atd. Letošní zimní tréninky na lyžích, které jsme zařadili dvakrát týdně, děti hodně posunuly. Často je natáčíme a děláme jim nějaké video rozbory, a posun, který udělají od listopadu do března, je opravdu u některých až neuvěřitelný. U těchto lyžařských tréninků musím ale vyzvednout jednu skutečnost, že máme obrovskou výhodu, že máme uprostřed města od listopadu minimálně do konce března uměle zasněžovaný okruh v délce zhruba jednoho kilometru, kde tyto naše tréninky a plány můžeme realizovat. Bez podpory spolku Lyžařské Jihlavsko a města by to nešlo.
Pojďme k Tobě: jak dlouho se věnuješ orientačnímu běhu? Kdy jsi s ním začal a co považuješ za svůj největší úspěch?
K orientačnímu běhu jsem se dostal v 11 letech, kdy jsem přestal hrát fotbal a přemýšlel jsem, co dál. Měl jsem to štěstí, že jsem chodil do třídy, kde 3 spolužáci tento sport dělali. Přiznám se, že jsem do té doby neměl vůbec tušení, že něco takového existuje. No a u orientačního běhu i jeho jiných forem jsem zůstal až doposud. A musím spokojeně říct, že jsem nikdy ani na okamžik nelitoval.
Největší úspěch? Medailí visí doma spousta, ale určitě některé člověk prožívá víc než ty ostatní. Nejvíce mě v hlavě utkvěly dva výsledky, a sice zlato z MČR v MTBO z Nového Města na Moravě z roku 2012 a pak 9. místo na MS veteránů v longu. Když jsem začínal, ani ve snu by mě nenapadlo, že poběžím na mistrovství světa, projdu kvalifikací a skončím v první desítce ze 120 borců.
Využíváš své zkušenosti z dob trénování v dorostu na tréninky s dětmi, nebo už jsou teď tréninkové přístupy (zejména k dětem) jiné?
Snažím se tyto dva přístupy vhodně kombinovat. Jsou věci, které fungovaly spolehlivě za nás a budou fungovat i v budoucnu. Ale pak je spousta věcí, metod, přístupů, které za nás nebyly, a je nutné je znát a používat. Když si vezmu, jaké mají v dnešní době děti možnosti, tak si jen s povzdechem říkám, škoda, že to nebylo za nás. Dva příklady za všechno, sportestery, mobily, hodinky, Livelox jako jeden a svazový metodický portál jako druhý. Kdo to s orientačním během myslí vážně, má tady spousta věcí připravených jak na stříbrném podnose. Už stačí jen chtít a makat na sobě.
Je podle Tebe důležité, aby se trenér nějak dovzdělával a šel s dobou?
Toto je velmi zajímavá otázka a za mě je jednoznačná odpověď. Není to důležité, nýbrž nezbytné. V dnešní době moderních technologií jsou posuny v poznatcích, různých měřeních a trendech takové, že pokud chce jít trenér s dobou, bez ustavičného vzdělávání to prostě nejde. Když si vezmu za celou dobu „mého“ vlastního trénování, co se všechno změnilo. Pamatuji doby, kdy za námi jezdil trenér na babetě, aby si pohlídal, zda jdeme to, co je v tréninkovém plánu, až po dnešní dobu, kdy trenér může být klidně někde v Karibiku a vidí desítky různých metrik v každém okamžiku tréninku svého svěřence. Zde si myslím, že je na svazu dobře nastavené, že pokud má trenér licenci, je její prodlužování podmíněno účastí na pravidelných vzdělávacích trenérských seminářích a kurzech.
A otázka na závěr: jaké máš cíle na tuto sezónu – se svými svěřenci i své vlastní?
Cíle na tuto sezónu jsou vcelku jasné. Na úrovni KCTM bych se svěřenci chtěl opět zopakovat medailový úspěch z let předchozích na podzimním MČR štafet a družstev. S jihlavskými dětmi vyhrát oblastní hodnocení žáků jak na jaře, tak na podzim, protože jejich medaile a úspěchy jsou hnacím motorem i pro ty ostatní a překvapivě i jejich rodiče, kteří začali závodit také.
Mé vlastní cíle jsou k mému pokročilejšímu věku už nejen výkonnostní, ale musím se dívat i na jiné hodnoty. Jelikož jsem měl před dvěma lety vleklé zranění paty, které trvalo 8 měsíců, beru jako výhru každý závod, kterého se mohu zúčastnit a bez zdravotních omezení absolvovat. Ale takovéto přehodnocení s věkem logicky přichází. Jinak určitě bych rád i letos bojoval o první desítku na mistrovství světa veteránů v Polsku.
